Toužil jsem mít na zahradě vistárii plnou vonných květů, které by se nám chvěly nad hlavou a okolo by vesele bzučel hmyz. Přes protesty rodiny, která má raději rostliny, na nichž je něco k jídlu, jsem vistárii vysadil k zahradnímu posezení a čekal. Vistárie rostla rychle, ovíjela se okolo kovového žebříku a první tři květy nás velmi potěšily…
Brzo jsem si ale vzpomněl na slova manželčiny sestry Zuzany: „Vistárie? U vás, kde hrozí jarní mrazíky až do května? To nebude dělat dobrotu, květy zmrznou, porostou jen nové a nové výhony, které polezou všude, až je ani nebudete stíhat odstraňovat.“ Bojoval jsem za tuto rostlinu, kterou jsem jen já stále viděl jako krásnou, ale marně. Květy každým rokem zmrzaly, šlahouny se natahovaly do všech stran, rostlina bránila v pohybu po pěšině a z milého posezení vytvořila studenou jeskyni. A tak jsem ji letos uřízl, i když s těžkým srdcem.
Prostor se otevřel, žena má radost, a já vlastně také. Vyhlížet květy vistárie, které se nikdy neobjevovaly, mě už moc netěšilo. A než se dostanu k odstranění pařízku, využil jsem zbylé kmínky a zbytky kovové konstrukce k dočasnému zahradnímu aranžmá. Ale asi se do něj budu muset pustit dřív, než kmínky s jarem zase obrazí.
Autor: Josef Duben