Když kosi v sezóně ozobávají jahody, třešně, višně, ostružiny, aronie či jedlé jeřabiny, najednou si nikdo nevzpomene, jak krásně zjara zpívali. A jak čile lovili všemožný hmyz, když krmili ptáčata na hnízdě. Inu, nevděk světem vládne. No, není možná potřeba jim přímo děkovat, stačila by možná trocha shovívavosti.
Kdo pozoroval kosa při hodování na ovoci, jistě potvrdí, že neplýtvá. Kos si plod utrhne, a ať už to je třešeň, višeň, ostružina či jeřabina, spořádaně ho sní. Na rozdíl od špačků, kteří strom dokážou doslova odrásat, a po náletu jejich hejna je pod třešní nastláno. Jistě, i špačci krásně zpívají, ale když přiletí, je jich opravdu moc! Zde má shovívavost jisté meze, ale přece jen máme řešení. Špačkům necháváme horní polovinu velké třešně a my sklízíme od poloviny dolů. Zatím nám to vychází. Jen jeden rok se nepovedlo. Špačci přiletěli předčasně. Třešně nebyly zralé. Ale pak už se špačci nevrátili… I když jsme je vyhlíželi! Jak se nám po nich stýskalo, když jsme nestačili shrabávat hnijící třešně padající z pro nás nedosažitelných výšin. Nepěkně páchly, matlaly se, a navíc na nich hodovaly vosy i slimáci.
A vrátím-li se ke kosům, jak je zábavné je pozorovat, jak si dovedou pochutnávat, jak dovedou být „nenápadní“ a jak se poté, co nejsou pronásledováni, i osmělí. A při vyvádění mladých se nebojí nám je na trávníku představit.
Autor: Josef Duben