V zimě se lze občas dočíst, že houby stále rostou a spousta je jich jedlých. Nikdy jsem to moc vážně nebral, až jsem zrovna tuhle jednu takovou spatřil u potoka na vrbě. Docela hezká penízovka, nebyl jsem si ale jist, zda je to ta dobrá, jedlá. Honem mrknout do Atlasu hub. Ano, byla to penízovka sametonohá (Flammulina velutipes). A dá se sbírat celou zimu.
Teď už si myslím, že se dá poznat celkem snadno, klobouček okrový, až do žluta, ke stáru by měl tmavnout, a štíhlá nožka, tedy třeň, má barvu tmavě hnědou, sametovou, odtud jméno. A docela příjemně houbově voní.
Když je kloboučků hodně, dá se z nich připravit leccos, podusit na pánvi, osmahnout na pánvi, dát do polévky či pod maso. Noha je k jídlu nevhodná, neb je prý tuhá. No, říkám prý, protože jsem ji neochutnal. Víc hub jsem totiž nenašel, a tu jedinou žena odmítla vařit.
Ale je to v šedočerné či šedobílé zimní přírodě docela hezký pohled na něco tak hezky barevného. A na konci zimy se dají najít také hnědé penízovky smrkové nebo penízovky provázkové, ty jsou také jedlé, ale ty je třeba dobře znát. Ostatně jako všechny houby, které člověk hodlá jíst.
Autor: Josef Duben