Bylo to asi takto, byla jedna Růženka, a ta ráda sedávala na lavičce na výhledu do kraje. Ta dívka možná nebyla moc pozorná, zato byla romantická, takže při tom svém snění ani nepostřehla, že už dávno do kraje nevidí, že jí výhled zarostly keře šípkové růže a ostružin. Ale možná to bylo jinak. Možná ani do kraje vidět nechtěla, a šel jí na nervy hluk poměrně nedaleké dálnice.
Tu lavičku jsem spatřil jedno lednové dopoledne, opuštěnou, jen pod ní ležela Růženčina mašlička, nejspíš z loňského podzimu či léta. Nejdřív jsem se divil, že na takové lavičce vůbec někdo sedává, když z ní není nikam vidět. Ale pak mě napadlo, že v brzkém jaru i létě je to bohaté dvoumetrové křoví jistě krásně zelené, rozkvetlé a plné života, plné ptáčků a hmyzu.
A tak si říkám, zda při zimním plánování, kam na jaře s lavičkou, nezauvažovat, zda by nebylo pěkné ji otočit směrem do keřů. I když vlastně jsem rád, že naše lavičky jsou přenosné, a tedy snadno přemístitelné, na rozdíl od té dnes spatřené. Ta byla napevno zabetonovaná.
Autor: Josef Duben