Je podzim, doba sklizně, a je také pravý čas sklízet zelí? Jde o to, o jakém zelí se mluví, a pokud o tom hlávkovém, o jaké odrůdě. Jarní zelí je už dávno sklizené a snědené, ale teď nadešel čas podzimního. Zelné hlávky, ať už bílé či červené, se sklízejí, když jsou pěkně pevné a tuhé.
Hlávkové zelí je košťálová zelenina, dvouletá bylina tvořící charakteristickou hlávku. Je příbuzné s kapustou, ale ta má listy krabaté, zato listy hlávkového zelí jsou hladké.
Zelí se u nás pěstuje odedávna, však se také každý kraj, vesnice, ale i rodiny pyšní řadou receptů na jeho úpravu, a to jak přímo kuchyňskou, anebo na nakládání, kysání či sterilování.
Zelí si získalo velkou oblibu, protože se pěstuje celkem úspěšně ve vyšších polohách, má totiž větší nároky na vláhu. Nemá však rádo půdy kyselé.
Hrozbou pro zelí, stejně jako pro ostatní brukvovité rostliny, mohou být housenky běláska zelného.
V novém tisíciletí se u nás více pěstuje také zelí pekingské a čínské. Ale které je které? Obchodníci to zmátli nadobro.
Ony pevné světlezelené podlouhlé hlávky složené z výrazně žebrovaných listů, které se běžně prodávají jako čínské zelí, tak to je správně zelí pekingské.
Pekingské zelí je vynikající nenáročná zelenina, dá se vysévat od dubna do srpna a po sklizni dlouho vydrží. Dá se konzumovat syrové i tepelně upravené. Je snad něco lepšího?
Snad jen to pravé čínské zelí, které se v obchodech prodává pod názvem Pak Choi. Toto zelí se podobá spíše salátu, navíc roste rychle, vegetační dobu má pouhé dva měsíce a dá se sklízet postupně, po jednotlivých listech.
Zelí je prostě super zelenina. Dá se jíst či upravovat na mnoho způsobů, navíc je velmi zdravé a chutné. Co chtít víc? A že nadýmá? Stačí přidat víc kmínu.
Autor: Zuzana Pavelková