Mrazy jsou už snad pryč. Napadla ještě trocha sněhu, což v březnu nikdy vyloučit nelze, a je to dobře, vláha je potřeba. Sněhu asi už moc nebude a pomalu nastane čas na hrabání trávníku. Trávník bez hrabání vypadá jako člověk, který se nečeše.
Po zimě si jeden řekne, co v tom ty žížaly vidí pořád vystrkovat z trávníku hliněné hromádky. Ale žížaly v tom nevidí nic, nemajíce očí. Ale buďme vděčni, že v zahradě jsou. Provzdušňují a prokypřují půdu. Zatahují odumřelé rostlinné zbytky do půdy, a po jejich strávení vytlačují ony hromádky na povrch. Rozhrabat je pak prospívá trávníku, je to přirozené hnojení. Ale je potřeba také rozhrnout náhle se objevivší krtinu a na krtka či hryzce zaťukat, tedy spíš řádně zadupat, a nastrkat do chodeb něco, co opravdu nemá rád a co by ho mohlo odradit, třeba slupky citrusů, nebo vyčesanou kočičí či psí srst.
Jenže co se při tom hrabání vyčeše staré trávy a navátého listí! A ještě to je plné těch žížalích hromádek. Nevypadá to lákavě, ale dá se to skvěle zkompostovat.
Autor: Josef Duben