S údivem jsem se zastavil před keřem černého bezu a vzpomněl si na známé rčení o léčivých rostlinách, které končí slovy „před bezem klekni“. Já jsem neklekal, ale divil se neobvyklému jevu, kdy jsou na jedné rostlině zároveň plody i květy. V jižních krajích nikoho nepřekvapí citroníky nebo pomerančovníky, na nichž jsou současně voňavé květy i chutné plody. U nás to bývá k vidění jen ve skleníku, anebo se vzácně objeví pár květů na jabloni, na které se již nalívají jablíčka, nebo na jedlém jeřábu, na němž už červenají plody, či na ostružiníku.
Ale co mohlo letos bezy tak poplést? Může za to snad to střídající se teplo a chladno? Anebo nám chce bez nabídnout druhou šanci, když zjara tak rychle odkvetl? Prostě letos nastala nevídaná možnost natrhat ještě pár květů na sušení, nebo na kosmatice, což je pochoutka. Tomu, kdo ji nezná, doporučuji vyzkoušet, jsou to bezové květy obalené v těstíčku a osmažené. No a zároveň se už dají trhat modré bezinky, tj. plody. Vypadají krásně, ale nikdy nejíst za syrova, vyvolávají zvracení a průjem. Po tepelné úpravě se dají použít jako bezinková šťáva, sirup i bezinkový likér. Mají krásnou barvu i léčivé účinky, ale pozor, mohou působit dráždivě na ledviny.
Autor: Josef Duben