No, možná to je trochu nadneseně řečeno a zřejmě také inspirováno slovy Cyrana z Bergeracu o nose, který svědčí o velkém rozumu a bystrosti jeho nositele. Ale posuďte sami:
Žila, byla jedna maminka a ta měla v květináči fíkus a v postýlce dcerušku Aničku. Snad byl zasazen ve stejnou dobu a rostl a rostl, rostla i Anička. Fíkusu byl pomalu květináč malý a Aničce postýlka také. Lehká pomoc, fíkus do trochu většího květináče, Aničku do větší postýlky.
Zanedlouho, když Anička začala běhat, začala růst ještě více. Ale zase ne tak moc. Poměřovala se totiž „s tím stromečkem“ pod oknem a stěžovala si mamince: „Ale mami, ten strom roste rychleji než já.“
A měla pravdu. Maminka totiž přesadila stromek správně, do květináče jen o trochu většího, a fíkus rostl jako divý. Co si počít? Co kdyby dceruška, byla to totiž dost soutěživá holčička, ztratila motivaci k růstu a chuť soutěžit? Ale jelikož byla maminka opravdu chytrá a bystrá a leccos znala, fíkus vzala a přesadila do květináče o hodně většího, věděla totiž, že se tím jeho růst zbrzdí. A stalo se tak.
Anička fíkus brzy přerostla a jak brala rozum víc a víc, našla větší potěšení ze soutěžení s maminkou a tatínkem než se stromkem. „A proč ten stromek přestal najednou růst?“ Tak se holčička zeptala jednou, když dohráli Člověče, nezlob se. A maminka to prozradila: „No, protože najednou měl moc místa v květináči a to rostlinu nutí, aby si vytvořila víc kořenů, to zabere čas, a až pak dává sílu do prýtu“.
„Jé, mamí, a co to je prýt?“ hned se zeptala Anička? Ale to je už zase jiná pohádka.
A poučení z tohoto příběhu? Nikdy nepřesazujte do moc velkého květináče! Pak se totiž růst opravdu hodně zbrzdí.
Josef Duben