Silná slova? Zkuste vyjít z vesnice či z města mezi lány řepky, a co člověka zarazí? Nejen ten podivný odér, ale hlavně divné ticho. Nikdo nezpívá, nikdo nečiřiká, nikdo nebzučí. V mnohokrát pesticidy stříkané řepce totiž nikdo nežije. A pokud by se náhodou adaptoval a žít by chtěl, tak nemá ani mez, kam by se uchýlil. Zemědělské společnosti hospodařící tzv. průmyslovým způsobem nejsou žádní praví zemědělci, jejich prioritou není produkovat potraviny. A pěstovat na polích místo obilí a brambor „jen substanci“, která se přidává do benzínu, to je luxus, a také hazard.
Zato při návratu z výletu lze již za cedulí se jménem vsi či města zaslechnout život. A jen díky tomu, že existují zahrady, parky, aleje a vůbec zeleň v aglomeracích, mají ptáci a hmyz, kde žít. V tomto prostředí nacházejí klid, potravu i možnosti hnízdění. A především, tady se nemusejí obávat chemie. Vždyť kdo by si dnes sypal či stříkal chemické prostředky na ochranu rostlin „na svém“, když existuje široká nabídka bezpečných a účinných prostředků. Škoda vlastně, že ti naši velkozemědělci nemají povinnost bydlet uprostřed těch svých lánů, možná by svůj pohled na své „chemické hospodaření“ přehodnotili.
Že se život stěhuje do aglomerací, o tom se píše již delší dobu, a nejsou to jen mnohé druhy ptáků, ale i řada malých i velkých savců, například kuny, lišky, králíci, srnčí zvěř i divoká prasata. Letos jsem zaznamenal dalšího příchozího. Je jím krásně zbarvený drozd kvíčala. Ti dříve hnízdili na okraji vsi ve vysokých osikách, letos již v centru obce a párek kvíčal se nám vesele promenuje po zahradě a hnízdí na dohled.
Autor: Josef Duben