Toto není pedagogická úvaha ani citát Jana Ámose Komenského či jiného učitele. Ostatně bezhlavé bití dětí opravdu není nic dobrého. Mám ale na mysli řezání stromů. Právě nastává čas na letní řez.
Jako první přicházejí na řadu třešně a po nich višně, ty se řežou hned po odplození. A proč, když tak krásně rostou, může se někdo ptát. Právě proto. Když koruna příliš vyžene do výšky, plodonoše, tj. větévky s květy a posléze plody se ocitají na vnějšku koruny, a staré vnitřní větve zůstávají holé. Z takto zapěstovaného stromu pak mají největší radost špačci.
Jak tedy stříhat či řezat? Hlavní zásadou je nechat jen nejsilnější výhon, a ten zkrátit na tři očka. Ale to by znamenalo, že se bude koruna pozvolna zvyšovat a zvyšovat. Tomu lze zabránit korekcí starých větví, tedy zakrátit je, tj. nebát se říznout i do starého dřeva. Třešně, a zejména pak višně, velmi dobře obrůstají a odvděčí se pěknou úrodou. A navíc plody uvnitř koruny špačky tolik nelákají, a s těmi pár kosy, kteří si také rádi pochutnají, se můžeme podělit. Ostatně kosů nikdy není tolik, jako v špačků v hejnu, a navíc kos, na rozdíl od špačka, hoduje kultivovaně. Utrhne si třešeň, odlétne s ní o kus dál, kde si na ní pochutná. Zato po náletu špačků je pod stromem nastláno, a to, co zůstane na stromě, je „naklováno“. Ale když přiletí špačci, tak se vyšší koruna docela hodí, protože právě ta místa, kam se ani ze žebříku nedosáhne, zůstanou právě pro ně. Však si také zaslouží nějakou odměnu za jarní lov hmyzu, třeba těch opravdu velikých podzemních housenek osenice polní, které ožírají kořínky rostlin.
Já takhle ale řežu jen višeň, třešeň mám totiž tak velikánskou, že si na ni vůbec netroufám, ale jednou za dva tři roky si na to prořezání zvu zkušeného a technikou vybaveného stromolezce.
Autor: Josef Duben