Záleží, v jaké situaci je otázka položena, zda ve dnech slunečního úpalu, kdy měsíc nezapršelo, anebo když už třetí den leje. A také komu. Majitel zahrádky a zemědělec, ti jsou za vláhu vděční, a jakmile sprchne, snaží se s vodou hospodařit. Nebo by měli.
Že se střídá sucho s mokrem a suché roky s vlhkými, to není nic nenormálního, stačí se podívat do historie. Jen tak namátkou uvádím z Velké knihy o klimatu Zemí koruny české (autoři Jiří Svoboda, Zdeněk Vašků, Václav Cílek, vydala Regia 2003) a čtu: „V anomálně teplém roce 1289 například ještě na Vánoce kvetly některé dřeviny a byliny a lidé chodili bosí a v roce 1290 se již v druhé polovině ledna navraceli tažní ptáci a kvetly některé ovocné dřeviny.“ A některé roky byly zase tak mokré, že obilí shnilo na polích. Ale to šlo opravdu o extrémy.
Každopádně za sucha i přílišného mokra jsou na místě úvahy o tom, že je potřeba něco dělat, aby voda neškodila a prospívala. Po povodních se hodně mluvilo o protipovodňových hrázích, o vsakovacích poldrech, o vhodnosti meandrů, tj. klikatících se toků. I z důvodů sucha je třeba budovat taková zařízení, která vodu v krajině udrží. Nejjednodušším a léty osvědčeným „zařízením“ je mez, pokud možno osázená stromy a keři, nebo remízek. To se týká zemědělců či obcí.
Ale i „obyčejní občané“ mohou pro udržení vody v krajině něco udělat: Například nebát se velkých stromů na zahradě či v sadu. Vysoký strom s velkou korunou dává stín, zabraňuje odpařování vody ze země, vytváří příznivé mikroklima. Není pod ním takové sucho jako na volném prostoru, svědčí o tom nevypálený trávník. Ovšem, pokud jde o ovocné stromy, je dobré řezat, řezat v pravou chvíli a pořádně korunu prosvětlovat.
Josef Duben