Má pěkné květy, nejčastěji bílé, růžové nebo fialové se sytě žlutými až oranžovými prašníky. Plody jsou zelené nebo žlutozelené bobule o průměru 2 až 4 cm, a v nich jsou uložena bílá semena.
Je to bylina s hranatou, bohatě rozvětvenou lodyhou, která dorůstá výšky 60 až 100 cm, výjimečně až 1,5 m. Podzemní část je charakteristická, jsou to svazčité kořeny s hlízami rozmanitých tvarů, slupka bývá žlutavá, světle hnědá, nebo i červená.
Původní oblastí výskytu jsou podhorské a horské oblasti And na území dnešního Ekvádoru, Peru, Bolívie, Chile a Argentiny. V současné době se pěstuje jako zemědělská plodina prakticky po celém světě, s výjimkou tropů, arktických a subarktických oblastí.
Jistě už tušíte, o jakou rostlinu jde, ano je to lilek brambor, též brambor obecný či brambor hlíznatý (Solanum tuberosum), tedy brambora.
Poté, co Španělé ve druhé polovině šestnáctého století dobyli říši Inků, dovezli do Evropy i různé exotické rostliny, a mezi nimi i brambory. V Evropě byly zpočátku přijímány s nedůvěrou. A jak by také ne, když je celá rostlina jedovatá, s výjimkou jedlých hlíz. Proto byly pěstovány zprvu pouze jako okrasná rostlina, jen někteří lékaři je předepisovali jako zaručený lék proti široké škále onemocnění od průjmů po tuberkulózu. A tato nedůvěra trvala téměř dvě staletí, i když se v té době brambory už staly hlavní potravinou španělských námořníků, byla to skvělá prevence proti kurdějím.
Zhruba ve stejné době se na palubě slavné lodi Golden Hind (Zlatá laň) anglického piráta Francise Drakea brambory dostaly do Anglie. A koncem 17. století se začaly běžně pěstovat v Irsku, které má podobné přírodní podmínky jako podhorské oblasti And. Na počátku 19. století brambory zachránily Evropu před hladomory a kurdějemi, avšak neúroda brambor v Irsku kolem roku 1850 způsobila hladomor, kvůli němuž se Irové houfně stěhovali do Severní Ameriky, kam se brambory dostaly již o něco dříve prostřednictvím anglických a irských kolonistů.
Kolem poloviny 18. století si význam brambor uvědomil pruský král Bedřich II. Veliký a nařídil v tehdejším Prusku jejich pěstování. Do českých zemí pak přišly brambory koncem 18. století z Branibor, a zkomolením jména Branibory nejspíš dostaly své jméno.
Český botanik a buditel Jan Svatopluk Presl vyzdvihuje význam brambor ve svém Rostlinopise, považuje je „za největší užitek, který lidstvo z objevení Ameriky mělo“.
Brambory obsahují toxické glykoalkaloidy, hlavně solanin, převážně v nadzemních částech, květech a plodech. Ale solanin se také nachází ve slupce bramborových hlíz ponechaných na světle, kde hlízy zelenají a začínají klíčit. Takové brambory je třeba před vaření pořádně oloupat a klíčky vykrájet pěkně do hloubky.
Při předávkování solaninem by mohlo dojít i ke smrtelné otravě, nicméně otravy bramborami jsou vzácné. Bylo by třeba sníst větší množství plodů, ale při pěstování k tvorbě plodů téměř nedochází, protože se hlízy, tedy brambory, vykopou dříve, než se plody stačí vytvořit, a ty jsou navíc natolik nechutné, že opravdu nehrozí, že by je někdo jedl.
Autor: Zuzana Pavelková