Každý rok jsme na zahradě bojovali s hryzci vodními. To jsou ti lehce nazrzlí zavalití hlodavci s krátkým ocáskem, kteří si rádi pochutnávají na hlízách, cibulkách a kořenech. Hryzce se nám, za pomoci hlučících předmětů, citrusových slupek a kočičích chlupů cpaných do chodbiček, celkem dařilo držet jen okolo plotu.
Avšak letos, kde se vzal, tu se vzal, dorazil k nám krtek. Na podzim kočka jednoho ulovila. Ale jak se posléze ukázalo, nepřišel sám. Když v zimě ubylo sněhu, objevila se další a další krtina. Naštěstí ani krtek nemá rád vůni citrusů, podobně jako hryzec, a slupky nastrkané do chodeb vystrkuje ven. Nicméně bylo to nějak málo platné. Neznechutily jej ani vyčesané kočičí chlupy.
Jak proč by také, když si u nás postavil pěkně chráněný hrad. A kde? Pod obráceným plechovým sudem na vodu. Když jsem sud obrátil, objevila se „bábovička“, krtina, která uvnitř sudu dosahovala prakticky do poloviny. Ano, byl to opravdu hrad, nedobytný a navíc ještě vyhřívaný sluncem. A podle velikosti v něm musel žít celý rod.
Teď ale potřebuju krtka, tedy krtky, ze zahrady vypudit. Trávit jej nelze, je chráněný, a navíc zde žijí kočky, takže netrávíme ani myši, aby to kočkám neublížilo. Zbývá jediné, nedopřát mu klidu, dupat, hlučet, prostě normálně na zahradě pracovat. Však z jara na zahradě opravdu moc klidu není.
Autor: Josef Duben