Když se urodí, tak se leckdy hodí nějaký ten pár rukou na sklizeň navíc. Letos se urodilo více jablek než v loňském roce. Ano, i když ne všude. A švestky mnohde až ohýbají větve. I jedlých jeřabin je dost. Možná to hlásí tuhou zimu, kdo ale ví, když se pořád mluví o oteplování.
A urodily se i lískové oříšky. A právě o těch chci psát. I zde se hodí ani ne tak další pár rukou, ale spíš pár šikovných paciček. Popřípadě i šikovný zobák. Tam, kam dosáhneme, tam si poradit dovedeme, do větší výšky se už nedostaneme, a tak čekáme, až zralé oříšky popadají. Nebývá jich moc, vlastně spíš hodně málo, pomáhají je totiž sklízet veverky a ty jsou zrovna nyní v plné práci. A nejen ony, pilně se činí i strakapoud. Sedíme na zápraží a sledujeme, jak je živo ve vysokých větvích lískového keře. Podívaná stojí za to.
Ale při tom pozorování, vzali jsme si na to i dalekohled, jsme si uvědomili, že keř nějak strádá, staré větve se ohýbají, jedna se dokonce v půli ulomila. Však už tu lísku máme přes dvacet let, a moc jsme o ni nedbali, letos v zimě budeme muset keř zásadně zmladit. Staré větve vyřezat, vybrat jen pár kvalitních nových, a ty zakrátit. Ano, měla by pak lépe plodit a my dosahovat na více oříšků, ale stejně počítáme, že se podělíme s veverkami i strakapoudem. Dobrovolně či nedobrovolně. Spíš dobrovolně, za to zahradní divadlo to opravdu stojí.
Autor: Josef Duben