Na vlastních ořechách si člověk na podzim pochutná, a přes rok je pod vzrostlým ořešákem krásný stín, ale to je i pod keřem lísky. Chvíli to ale trvá, než vyrostou.
Naroubovaný ořešák už s mladou korunkou, vysoký tak do dvou metrů, začne plodit asi po pěti šesti letech a tou dobou už poskytuje i stín. Ale až tak po patnácti letech se dá hovořit o vzrostlém stromě. Pořídí-li si někdo špičák, tj. sice naroubovaný ořešák, ale jen prut, bez korunky, je v prvních letech růst trochu pomalejší, ale tak po patnácti letech se to skoro srovná, už to je také pěkný strom.Zajímavé je, že ořešák si vytváří korunku samovolně, bez řezu.
Obecně lze říci, že vlašské ořešáky lze dělit na ty s tvrdou skořápkou, papíráky nebo polopapíráky. Vždy je dobré se včas rozmyslet. Optimální je něco mezi, protože skořápku papíráků snadno naruší ptactvo nebeské.
Keřů lískových ořechů je též širší nabídka, keře zelené, červené, s punčoškou či bez. U těchto keřů se často dbá na estetiku, jak zapadne do zahrady. Také je třeba počítat s tím, že keř vyroste do takových šesti sedmi metrů, a na šířku zabere tři až čtyři metry. Na rozdíl od vlašských ořešáků, které se dají prořezávat a zkracovat, se lískové keře nezkracují, jen prosvětlují. To znamená vyříznout celou větev u země.
Kdo pěstuje lísky, často zjistí, že se o úrodu nechtě dělí. Něco zašustí ve větvích a po chvíli se začne ozývat charakteristické ťukání na nedaleké jabloni či jiném stromě. Už ho vidím! Je to strakapoud! Pak to chce popadnout dalekohled a pozorovat, jak si pochutnává, zejména na těch oříšcích s masem – s larvami nosatce lískového, kterými člověk pohrdne. A občas zaběhne i veverka. Ta si natrhá a leccos schová.
A že na nás letos zase nic moc nezbylo? Nevadí, občas najdeme veverčiny zásoby. A když ne, za tu legraci to stálo.
Autor: Josef Duben