Hovoří-li se o stále zelených keřích a stromech či stromcích, asi nejčastěji napadnou člověka všechny možné vysoké i zakrslé jehličnany, a když se zamyslí, dodá: „A co také třeba rododendrony?“ Ano, i ty.
Co mají tyto rostliny společné? Především to, že vyžadují v podstatě lesní půdu, s charakteristickou vrstvou humusu, propustnou a kyselou, a o takovou na zahradě nikdo moc nestojí. Kdo má ovocné stromy a keře a trávník, je ze zakyselení nešťastný a podniká všechno pro to, aby kyselosti bránil, i když se mu třeba mech docela líbí.
Po dobách, kdy si leckdo pod okna vysadil smrk pichlavý, nebo stříbrný, nebo borovici, se už dnes s jistou nostalgií jen ohlédneme. Ještě je najdeme leckde na návsi vedle pomníčku padlých nebo u kapličky. Ale i tam už se raději nahrazují českou lípou.
Ale to neznamená, že jehličnan do zahrady vůbec nepatří, o rododendronu nemluvě. A navíc jim to jde dobře dohromady. Rododendrony a azalky jsou typické rostliny podrostu, vyžadují stín a vlhko. Stačí se podívat do nejednoho zámeckého parku, aby si člověk připomněl, kde dobře prosperují. A jehličnany nejsou jen ty, ze kterých se vysazuje produkční les. Stačí navštívit nějaké větší zahradnictví a člověk bude překvapen tou pestrou škálou kultivarů vzrůstných tu více, tu méně, převislých, ano, je z čeho vybírat.
Důležité je zvolit vhodné stanoviště a ujistit se předem, že se podaří upravit půdu a její vlastnosti udržet. Počítat s hrabankou z lesa, drcenou kůru nelze doporučit, nejde o mulčování, a navíc, hrozí plísně. Velkou pomocí jsou pak zejména pro pěstitele rododendronů a azalek speciální hnojiva, která i upravují pH půdy. Začít by se však mělo půdním testem, zjistit pH, tedy kyselost půdy, a podle potřeby ji vhodně upravit.
A dovolím si malou odbočku pro labužníky: sladké jahody také mají rády kyselé, tedy kyselejší půdu.
Autor: Josef Duben