Radovali jsme se z prvního zimního sněhu. Na větvích stromů vrstvička, suchá květenství hortenzií mají bílé čepice, ke krmítkům míří hejna ptáků. Trávník je také běloučký, ale co to? Z bílé pokrývky se něco vynořuje. Jakýsi kužel, tedy hodně komolý, připomínající malinkou sopku. Tedy je to spíš kužílek, a na vršku… „To mě podrž!“ volá žena. Je tam krtek. Než jsem se stačil ohlédnout, zase zmizel.
Co si počneme? Další krtina, a úplně čerstvá, a už zase o kousek dál v trávníku. Přes naše snahy se ten darebák posunuje dál. Snad abychom přistoupili k nějakým razantním opatřením. Mám přinést lopatu? Nebo rycí vidle? A pak… Žena se zatvářila rozpačitě. Odpovídám: „Hm, máš pravdu. A co pak? Co pak s raněným krtkem?“
Takže krtek nadále vesele žije a ryje, občas doprovázen našim horlivým nabádáním, hrozbami a prosbami, aby se raději odstěhoval za plot k potoku, tam je přece také krásně.
Autor: Josef Duben