Jak prokazatelně ubývá hmyzu, a tudíž i ptactva a ostatních drobnějších živočichů, ozývají se rady, že by bylo dobré, nesekat zahrady celé tak pěkně na krátko, ale nechat alespoň některé části vzrostlejší, jako louku. Ponechat místa, kde by mohly vykvést kopretiny, upolíny, jestřábníky, sedmikrásky či rdesna, a jiné květy, ale i trávy.
Jenže v pěkně zapěstovaném „anglickém“ trávníku žádná kvítka nemají být. Ale i když byl trávník tak pěkně „po anglicku“ založen, náletem se sem různé luční rostlinstvo dostane. A za to by měl být člověk vděčný. Pozorováním lze zjistit, o které přírůstky jde, a ty pak je možné nechat, aby aspoň vykvetly. Nebo si je dokonce sami do trávníku dosít.
Mně se osvědčilo sekat, ale ne úplně na nízko, tak na čtyřku, tu část trávníku, kde se hraje, chodí, běhá a jinak rekreuje. Ale okrajové části, a zejména ty sušší nechat růst, aby zde mohly rostliny vykvést. V horní části zahrady, na jih, se před časem rozmnožily kopretiny. Tak sekám jakési pěšinky mezi jednotlivými trsy a ostrůvky, aby se tam dalo chodit. Líbí se to, a nejen nám, i naší kočce a dvěma slepýšům, kteří se tam zabydleli. A na okrajích roste mateřídouška, na tu je ale třeba dát pozor, protože roste pomaleji, kvete později, tak opatrně, abych ji neposekal.
Autor: Josef Duben