Zjara se leckdo dojímá, jak vesele kukačka kuká. To sameček láká samičku, ona mu pak odpovídá takovým nenápadným kvíkáním. My lidé na sebe také voláme kuk nebo kuku, ale spíš jen na děti: Jiříčku, Pepíčku, Markétko, kuk! Kuku!
Jenomže tím kukaččí romantika končí. Pak už je čas klást vejce, ale kukačka se o své potomstvo stará dost zvláštně. Hnízdo si nestaví a klade vejce po jednom, do cizích hnízd, malých pěvců i třeba těch větších, jako jsou kosi. Mnozí útlocitní pozorovatelé přírody se pak dojímají nad krušným osudem mláďat zejména drobných pěvců, která kukaččí mládě vystrkuje z hnízda.
Jakmile se totiž rychle rostoucí kukaččí mládě vylíhne, na základě vrozeného reflexu hnízdo „uklidí“, tedy odstraní z něj všechno (i všechny), co mu překáží. Však samo dokáže spořádat, co mu adoptivní rodiče nosí. Ti ho pak krmí ještě asi další tři týdny poté, co z hnízda vylétlo. A že toho malá kukačka sní! Rodiče se musejí pěkně otáčet. Když se takovou akci podaří sledovat na zahradě, člověk si uvědomí, jak všechno navzájem nějak souvisí, vše se doplňuje a všechno má svůj význam. A také, že nelze aplikovat naše lidské a vše polidšťující uvažování na zvířata.
Kukaček u nás poslední dobou ubývá a je čím dál vzácnější je slyšet. Příčinou je mimo jiné úbytek hmyzu kvůli vysoké chemické zátěži v krajině, ale hodně má na svědomí i chemie používaná v zahradách. Naštěstí to nemusí platit všude, jak dokládá snímek mláděte kukačky pořízený v naší zahradě uprostřed vesnice, a to kukačka nepatří mezi zahradní ptáky. Tohle mládě odchovali kosové.
Také je dobré vědět, že dospělé kukačky jsou hmyzožravé, a ve zvláštní oblibě mají velké chlupaté housenky, o které jinak mezi ostatními ptáky velký zájem není. Kukačku v krku neškrábou.
Kuku, kuku!
Autor: Josef Duben