V zahradě krtek není vítaný. Sice údajně žere nějaké larvy hmyzu, já tedy pod zem nevidím, nu dobrá, ale také žížaly, které jsou velmi prospěšné, ale co je nejhorší, že ničí trávník i okraje záhonů. Vzhledem k tomu, že je krtek chráněný zákonem, nelze jej hubit, takže nezbývá než se jen horko těžko snažit ho přesvědčit, aby se odstěhoval.
Na konci zimy jsme si skoro mysleli, že trávník snad budeme muset zrušit. Zneklidňovali jsme krtka kočičími vyčesanými chlupy, vymačkanými citrony, ve větru na tyčkách se točícími různými hračkami. Ale všechno marné. Za velké peníze zakoupené „odpuzovací tablety“ ho spíše lákaly ke hře, vycvrnkával je radostně ven.
Nakonec jsem nejvíce postižené místo, nejspíš jakousi křižovatku či snad onen pověstný krtčí hrad, do půl metru vykopal, asi tak metr na dva, vysypal rozbitými starými taškami a melioračními rourami, zasypal zeminou a znovu osel. Po nějakou dobu byl klid, ale pak se objevily nové hromádky. Tak jsme se rozhodli zkusit sirné knoty. A to mělo konečně efekt! Jenže s blížícím se podzimem začal krtek řádit znovu.
Začali jsme znovu bojovat s pomocí sirných knotů. Nastříháme je na menší kousky, ty je nutno uchopit pinzetou, zapálit od svíčky, a honem zasunout hořící knot dřevěným kolíkem a zatlouci jej železnou paličkou. Kolíky si dělám tak asi dvacet centimetrů dlouhé, tlusté tři až čtyři centimetry. Nejšikovnější jsou z prořezaných lísek či vrb. Vykuřování je lepší nechat až na večer, kdy jsou už všichni, i domácí zvířata doma. Nevoní to. A tak jen doufám, že to nevoní ani krtkovi. Hlavně aby si nemyslel, že jsem mu vysířil chodby, aby v nich měl přes zimu zdrávo.
Autor: Josef Duben