Máme na zahradě dost stromů a keřů, ale zdá se mi, že nejvíce se ze špatné zkušenosti dokáže poučit ibišek. Získali jsme jej kdysi od bývalé kolegyně jako malinký semenáček, a dnes je z něj už pěkně urostlý keř, spíše tedy stromek, ale aby se nerozklesával, každý rok jej stříhám. Vždy pak krásně kvete, k potěše lidského oka ale i hmyzích sosáků, zejména včel a čmeláků. Až jednoho jara, je to tak pět let, za květnových mrazíků omrzl, a květy toho roku neměl skoro žádné.
Následující rok si už ibišek dal pozor, počkal si a první lístky vystrčil až po polovině května, opravdu až jak se doporučuje, po Pankráci, Serváci a Bonifácovi, a pak všechno brzo dohnal a potěšil záplavou krásných květů. A nejzajímavější je, že mu to vydrželo. Každým rokem vyráží opatrně, nejpozději ze všech, a také nenamrzá.
Dnes tedy, po několika letech, mohu zodpovědně říci, že se ibišek dokáže poučit. Kéž bychom to tak uměli i my lidé.
Autor: Josef Duben