Ještě jednou o dýních. Mohou být jedlé i ozdobné a všechny jsou krásné. Pod dojmem amerických představ o svátku zemřelých, u nás stále nazývaném „Dušičky“, se v posledních desetiletích rozšířilo pěstování obrovských dýní, které se na tento svátek vydlabávají, vyřeže se do nich obličej a zevnitř nasvícený může opravdu vypadat jako nějaký strašlivý duch.
Jen nějak nevím, co se dělá s tím vyřezaným a s vydlabaným vnitřkem. Pamatuji z dětství dýňové kompoty ala ananas, kterými nás zásobovaly tety, ale nikdo o ně (o ty kompoty) moc nestál. Ale dnes? Kdoví…
Když je řeč o atraktivitě velkých dýní, nelze pominout krásu malých. Existuje celá řada kultivarů ozdobných tykviček. Mohou být různých barev, tvarů i povrchu. Zbarvené pravidelně, nepravidelně, mohou připomínat různé ovoce či zeleninu. Také se jednoduše pěstují, stejně jako ostatní dýně. Potřebují ale dostatečnou zálivku. Vypadají atraktivně na zahradě, třeba nechají-li se pnout po nějaké konstrukci, ale i v podzimním aranžmá na stole či za oknem na parapetu, kde ozářeny sporými slunečními paprsky dají vzpomenout na pěkné léto.
Dnes už u nás zdomácnělo tolik druhů a kultivarů dýní, naposledy třeba dýně hokaido. A co takové zucchini, známé u nás jako cukety? Mohou být zelené, podlouhlé i kulaté, žluté, máslové. Všechny se dají použít jako příloha i jako samostatné jídlo, ze starších se dá nastrouhat matérie na placičky připomínající bramborák, chutnají podobně, ale jsou poněkud méně syté než ty z brambor, snad že nenasáknou tolik tuku.
Dýně, ať už ty obrovské, nebo malé ozdobné tykvičky či hokaida se dají pěstovat na větším a i sušším záhonu, i když se zálivkou je nutno počítat. Cukety zase vyžadují propustnější a bohatší půdu a chtějí více zalévat. Daří se jim například na otevřených kompostech.
Pěkný podzim, sám bývá barevný, a co teprve s barevnými dýněmi!
Autor: Josef Duben