Tak laskavě jsme přivítali na stole asi centimetrovou zelenou píďalku, co se nám mezi talíře spustila z jedlého jeřábu. Podívejme se, jak se vztyčuje, jak se rozhlíží, na kterou stranu se dá? O pár dnů později žena objevila bezlisté větve angreštu a pídila se, co je mohlo tak oholit. Na rubu zbylých listů jsme je našli, ty píďalky!
Šlo o píďalky podzimní, které dokážou sežrat prakticky všechno listí na keřích i ovocných stromech, tj. třeba i na třešni. Jistě si na housenkách pochutnávají i ptáci, ale asi na to nestačí. Měly by se sbírat, jenže problém je, že jsou tak nenápadné a tak splývají se zelenou barvou listů, že si jich všimnete, až když tam ty listy nejsou. Zkusili jsme postřik, jako vždy šetrný, nejen s ohledem na ptactvo, ale i na plody, které hodláme konzumovat, pokud tedy i na oholených větvích dozrají.
Už teď však promýšlíme strategii, jak na ně. Na podzim to prý chce v půdě okolo keřů zlikvidovat přezimující kukly. Kdo má na zahradě slepice, ten je na tom asi nejlépe.
A to není všechno, vzpomněli jsme si na jarní roje podivného hmyzu, podobného potravinovým molům. Zejména v odpoledním slunci v pozdním jaře vířili a také usedali se vyhřát na ozářenou zeď. Byli to právě samečkové zmíněné píďalky podzimní. Samičky nelétají, mají místo křídel jen takové pahýly a čekají někde na stromě či keři na rozjařené samečky. Proto se také má na strom nalepit ochranný pás.
Potvory to jsou protivné, samečci i samičky, ale nejhorší jsou ty housenky! A to se nám tak píďalka zprvu tak líbila… Jednu dvě na zahradě spatřit, proč ne, ale čeho je moc, toho je příliš.
Autor: Josef Duben