Ta panna, která takhle volala, byla pohádková, jabloňová, ta na zahradě bude nejspíš ta „noční“, neboli pupalka dvouletá, která rozkvétá za soumraku a okem zachytitelné rozvíjení jejich květů je vděčným objektem pozorování. Po vodě rozhodně netouží pouze pohádkové bytosti a konkrétní rostliny, ale i celá zahrada a také ti, kdo na ní něco pěstují.
Nepravidelně přicházející srážky vedou, ba přímo nutí k tomu s vodou hospodařit, nějak ji chytat, aby se pak dala s rozmyslem používat k zalévání. To znamená dostat ji tam, kde ji rostliny potřebují a dokážou využít, to jest ke kořenům. Dá se zalévat ručně, konví, v tom případě se dá voda dávkovat opravdu šetrně, jen ke kořenům, ale to nesmí být obhospodařovaný pozemek moc rozlehlý.
Jestli je zahrada větší, už stojí za to popřemýšlet o nějakém závlahovém systému, zejména když se daří nachytat zásobu vody z dešťových srážek v nadzemních nebo podzemních nádržích. Je možné využít izraelský osvědčený systém kapénkové závlahy, kdy se voda rozvádí zasypanými dírkovanými trubicemi přímo ke kořenům. V olivovníkových sadech v zemích okolo Středozemního moře jsou zase položeny hadice rozvádějící vodu ke kořenům přímo na povrchu.
Vodu je prostě třeba řešit. Ono totiž to, že zrovna tři dny po sobě prší a je takové mokro, až se začnou po zahradě promenovat i dosud spící slimáci, to rozhodně neznamená, že bude všechno dostatečně zalito. Stačí čtrnáct dnů větrného počasí a je všechna voda pryč.
Autor: Josef Duben